,,Většina lidí si myslí, že knihy jsou jen stránky s textem, ale to se mýlí. Knihy jsou součástí nás."
Jsou čtyři hodiny odpoledne a já jsem na svém oblíbeném místě, v knihovně. Chodím sem často, hlavně od té doby, co se rodiče začali hádat. Bydlím v malém městě ve středních Čechách. Z toho logicky odvodit, že i naše knihovna velikostí neoplývá přesto se zde najde pár pro mě zajímavých knih.
,,Emo, dneska musím zavřít dřív , potřebuju si zajít do banky." Promluvila teta Katka. Teta bydlí na druhém konci naší ulice, ale nejvíc času je stejně tady. Nevím, co bych bez ní dělala. ,,Dobře já tady ty knížky vrátím, zatím si můžeš dojít pro věci." Dneska jsem už po několikátý vytáhla Harryho Pottera, starou dobrou klasiku. Vrátit ji do stojanu znamenalo jít až do zadní části knihovny.
Knihovna neměla mnoho výtisků, zato byla dostatečně rozlehlá, což někdy znamená nekonečné hledání.
Došla jsem na místo a vracela knížku, když jakoby na druhé straně stojanu něco sletělo na zem. Chvíle jak z hororu, chybělo jen blikání už tak mizerného světla.
Docela mě pobavilo, když jsem zjistila, že mě vyděsil pád nějakého dopisu. Zvedla jsem ho a podívala se na kolonku příjemce. Stálo tam mé jméno.
,,Emo! No tak, pospěš si!" ,, Už jdu teto!" To bylo dost ulítlí, co by dělal dopis pro mně mezi knihami? Koho by napadlo ho tam dát?! Odpověď na ty otázky jsem neměla čas hledat. Schovala jsem ho do tašky, vydala jsem se směrem ke dveřím a postupně zhasínala světla
,,Tobě to ale trvalo," zaburácela teta. ,,Tak co, je pátek, máš něco v plánu?" Málem bych na to zapomněla. ,,Jasně, že mám. Sem pozvaná na jednu párty. Zase se vsadili, že mě opijou a zase jim to nevyjde." Tak se sází už půl roku. Od té doby, co mi bylo patnáct. Od té doby, co se ridoče začali hádat a já potají vymetám skoro každou párty. Vtip je v tom, že piju alkohol, ale ještě se nikomu nepovedlo, aby mě opil. Prostě mám svůj limit, a pak je to jen o tom vytvořit před ostatními iluzi.
,,Tak si užij děvče, uvidíme se po víkendu. A nandej jim to!" Objala mně a ztratila se za roh. Já si zatím sedla na schody a vyndala dopis. Něco na něj bylo divný a nebylo to jen umístění. Roztrhla jsem obálku a byl v ní prázdný papír, ale ne na dlouho. Už jakmile jsem ho vytáhla, začalo se na něm objevovat místo: Vážená slečno Braunová, byla jste vybrána na místo knihomola/knihovníka v prestižní metropolitní knihovnou. Co to má sakra znamenat? Vždyť chodím do školy! Tady si ze mě někdo dělá srandu, nebo se zbláznil.
Aby toho nebylo málo, stalo se ještě něco víc divného. Najednou z toho papíru mi do obličeje vlétl prach.Zamotala se mi hlava. Cítila jsem úzkost a sílu zároveň a najednou bylo po všem. Skvělé!Už vím, jak vypadají totální halušky. Znova jsem si s větší opatrností prohlédla list. /plně dole stálo: otočte. To jsem musela před tím přehlédnout. Z druhé strany byla mapa a bod, který se pohyboval. To už bylo příliš. Dala jsem papír do obálky a hodila do kabelky.
Cesta domů mi trvá pět minut. Čas na to, abych si dala myšlenky dohromady. V knihovně jsem četla spousty příběhů o kouzlech, ale teď nejsem v knihovně, a ani nečtu knížku, tohle je realita.
Došla jsem k našemu domu. Bydlím v malém domečku se zahrádkou. Přeskočila jsem nízký plot a pod květináčem našla klíč od domu. Naši zase nebyli doma, jaké překvapení! Otevřela jsem dveře a za nimi našla svoje dva kufry. Co to mělo znamenat? Jeden jsem rozepla a byli v něm mé věci. Jako by dnes nebylo těch divných věcí dost.
U dvířek jsem zaslechla rodiče. Smáli se. Zatáhla jsem kufry do pokojíku, byl prázdný, ale můj šok musel počkat. Přivřela jsem dveře, abych nebyla vidět. Naši vešli do dveří. Objímali se a smáli. Tak šťastné jsem je dlouho neviděla. ,,Miláčku, udělám večeři a pak vymyslíme, co s tím pokojem navíc." Řekl táta. Cože? Tím mysleli můj pokoj? To je neuvěřitelný. Posunula jsem kufry dál a vyklouzla ven. Zkusím normálně přijít domů. Pro jistotu jsem zazvonila u vrátek. Ven vyšla mamka. Promluvila až u vrátek.,,Dobrý den, co potřebujete?" V tu chvíli jsem zapomněla i to, jak dýchat. ,,Pro-promiňte, vy tady bydlíte sama?" Vykoktala jsem. ,,Kdepak, bydlím tady s manželem. Proč se ptáte?" Cítila jsem, jak se mi vytváří slzy. ,,Jen takový průzkum." Skoro jsem šeptala, přitom se mi chtělo tak křičet. Mamka mírně uklonila hlavu a vrátila se do domu. Já se sklátila na obrubník.
,,To není možný, to není možný,...." Opakovala jsem to pořád dokola. Hlava se mi točila. Po chvíli jsem se slzami v očích rozeběhla na druhý konec ulice, kde bydlí teta Katka.
Opřela jsem se jí o zvonek. Už jak se začali otevírat dveře začala jsem zoufale křičet. ,,Teto, teto! Našla jsem nějaký dopis, a pak šla domů a rodiče..." V tom jsem si uvědomila, že se teta na mě dívá dost divným pohledem. ,,Promiň děvče, asi sis musela splést dům. Si v pořádku." Slova mi uvízla v krku. Byl to moc moc špatný sen. ,,V naprostém,"odpověděla jsem. Byla to a největší lež, kterou jsem kdy řekla. A to musím vzít v potaz to věčné lhaní o párty.
Otočila jsem se a vracela se směrem, kterým jsem přiběhla. Sotva jsem mohla dýchat. V hlavě mi poletovalo tolik otázek a myšlenek jako nikdy. Byla jsem naprosto na dně. Sedla jsem si na obrubník před náš dům a začala zhluboka dýchat. Nevnímala jsem minuty, které plynou.
Když jsem přišla k sobě, byla už tma a já se třásla zimou. Najednou jsem si vzpomněla na kufry a na dopis. První byli na řadě kufry, než je objeví rodiče a pravděpodobné vyhodí. Přeskočila jsem plot, našla klíč a vloupala se do vlastního domu. Rodiče právě večeřeli. Proklouzla jsem do svého ex-pokojíku. Vzala kufry a koukala rychle vypadnout. A zase jsem stála na prázdné a tiché ulici. Mojí jedinou nadějí byl ten dopis. Začala jsem se přehrabovat v kabelce
Na listu bylo stále to stejné písmo, otočila jsem ho a koukala na mapu. Bod, který tam byl zakreslený se už nehýbal. Začala jsem to podrobně zkoumat. Přes proudy slz mi trvalo, než jsem poznala, že se jedná o naše městečko. Pro jistotu jsem se přestávala tolik všemu divit a vydala se na druhý konec k místnímu motelu.
Motel tady provozovala jedna vdova. Všichni ji tu znali, ale pochybuji, že by si na mně vzpomněla. Z té myšlenky mi mrazilo. Znovu jsem se podívala na mapku. Bylo tam číslo 29, což by mohlo být číslo pokoje. Naštěstí byl všude klid, tak jsem mohla nepozorovaně proklouznout.
Stála jsem dveřmi s číslicí 29. Znova jsem pohlédla na dopis, ale mapa tam už nebyla. Řekněme, že už jsem byla vysílená, abych se nad tím pozastavovala, tak jsem bezmyšlenkovitě zaklepala.
Otevřel mi chlápek, asi kolem 30. Měl oválný obličej a krátké hnědé vlasy. Na sobě měl obyčejné tričko a kalhoty. ,,Ahoj, co si přeješ?" Promluvil anglickým přízvukem. Už jsem odmítala odpovídat, a tak jsem mu vrazila do ruky dopis. Zadumaně si ho prohlížel a já měla co dělat, abych se nerozbrečela. ,,Pojď dál." Řekl dost přívětivě. Vstoupila jsem do pokoje.,,Proč máš sebou ten kufry." Češtinu mu budu vyčítat jindy. Chtěla jsem mu všechno říct, ale sotva jsem chtěla otevřít pusu, z očí se mi začali hrnout slzy. Objal mě a začal šeptat. ,,Neboj, to bude dobrý. Všechno bude dobrý. Teď si tady na chvíli sedni a v klidu mi řekni, co se stalo." Hluboce jsem dýchala a začala mu to všechno vyprávět.
,,Tak to je dost divné." Až teď jsem si všimla, jak vtipně působí. ,,To by se nemělo dít, a navíc o knihomolech jsem v životě neslyšel. Víš co, teď se tady klidně vyspi já se brzo vrátím. Ráno ti všechno vysvětlím." Začal chaoticky běhat po pokoji. A než jsem stačila cokoli říct, mávl na mě od dveří a zmizel. Snad si vážně nemyslí, že po dnešku usnu. Lehla jsem si na postel. Snad hodinu jsem koukala do stropu a pak se mi zavřeli víčka.
Brzy bude další díl (tedy alespoň doufám)
Hannah
Žádné komentáře:
Okomentovat