sobota 30. ledna 2016

Knihovníci - povídka - 2. kapitola

Zdravím, tak tady mám 2. díl povídky knihovníci.



                  ,,Moc se omlouvám, ale musíme vstávat. Byl jsem si na skok pro jednu knížku a něco jsem asi našel." Otevřela jsem oči. Znovu jsem si přehrála, co mi řekl. Musela jsem usnout tvrdě. ,,Takže knihomol, je něco jako knihovník, jen má malé množství magie, kterou smí využívat do své plnoletosti. Většinou se jím stane někdo okolo patnácti let, proto není rovnou knihovník. Knihomolové jsou povoláváni, když je ve světě příliš magie. Jsou věrným partnerem knihovníků." Citoval to ze staré zachovalé knihy. Tak nějak mi připomínal génia, taky takový pošuk. ,,Minutka zpomalte. Magie, kouzla, knihovník?" ,,Jo tohle. Takže, magie existuje a je všude kolem nás. Je v artefaktech a tak dál. Magie samotná není zlá, ale ve špatných rukou.,,,, A proto jsme tady mi, knihovníci, abychom získali takové věci zpět a bezpečně je uschovali do knihovny." Jeden z nás je asi blázen. ,,Super, a kde je ta knihovna.?" Že se vůbec snažím, když jsem dostala kouzelný dopis a nikdo mi nezná. ,,To je složitý. V nějaké dimenzi. Snažím se jí najít a každým dnem jsem blíž i dál. Ovšem je to jedna malá část, která zůstala zachovaná a ta je v Oregonu."
              To bylo hustý. Trochu mi to děsilo a zároveň hrozně zajímalo. Chvíli jsem přemýšlela, jestli to vůbec myslí vážně. ,,A proč mi ten dopis zavedl sem? A jak se vlastně jmenujete?" Nojo, celou noc jsem spala u někoho a neznám ani jeho jméno. ,,Ježiši, nojo. Já jsem Flynn Carsen. To proč tě knihovna povolala právě teď nevím, ale asi to má svůj důvod. Taká jsem koukal na to s tvými rodiči a bohužel jsem doposud nenašel nic, čím by se to dalo zvrátit." Smutně se na mě zadíval. ,,Víš nechci si to teď připouštět Flynne. Já jsem Emma Braunová." Najednou se přede mnou otevřel svět, který od základů změní můj život.


                ,,Hele, fakt musíme vyrazit." Ozýval se Flynn. ,,A kam?" Né, že by se mi zrovna chtělo odsud pryč, ale myslím, že na to se mě ani nikdo nezeptá. ,,Do Teotihuacánu." ,,Teo - co?" Nadzvedl obočí, vzal mé kufry a naznačil mi, abych ho nasledovala ven. Ten člověk vážně musí být šílenec, ale co, vsadím se, že Teo - něco nemusí být tak špatné.
                Na parkovišti před motelem, měl zaparkované auto z půjčovny. Byl to celkem slušný Ford. Když jsme nasedli, podal mi mapu. ,,Budeš mi navigovat, míříme do Prahy na letiště." No, Prahu snad najdu, ale letiště bude trochu oříšek, s čímž se mu nehodlám svěřovat.
               Míjeli jsme města a já přemýšlela, proč by si knihovna vybrala za knihomola zrovna mně? Vždyť nejsem Einstein jako ten vedle mě, ani nemám přečtenou historicky důležitých knih. Proč já?


Byla bych moc ráda, kdyby jste do komentů napsali jestli se vám to líbí. :)
Hannah

pondělí 25. ledna 2016

Knihovníci - povídka - 1. kapitola.


,,Většina lidí si myslí, že knihy jsou jen stránky s textem, ale to se mýlí. Knihy jsou součástí nás."

         Jsou čtyři hodiny odpoledne a já jsem na svém oblíbeném místě, v knihovně. Chodím sem často, hlavně od té doby, co se rodiče začali hádat. Bydlím v malém městě ve středních Čechách. Z toho logicky odvodit, že i naše knihovna velikostí neoplývá přesto se zde najde pár pro mě zajímavých knih.
           ,,Emo, dneska musím zavřít dřív , potřebuju si zajít do banky." Promluvila teta Katka. Teta bydlí na druhém konci naší ulice, ale nejvíc času je stejně tady. Nevím, co bych bez ní dělala. ,,Dobře já tady ty knížky vrátím, zatím si můžeš dojít pro věci." Dneska jsem už po několikátý vytáhla Harryho Pottera, starou dobrou klasiku. Vrátit ji do stojanu znamenalo jít až do zadní části knihovny.
          Knihovna neměla mnoho výtisků, zato byla dostatečně rozlehlá, což někdy znamená nekonečné hledání.
            Došla jsem na místo a vracela knížku, když jakoby na druhé straně stojanu něco sletělo na zem. Chvíle jak z hororu, chybělo jen blikání už tak mizerného světla.
            Docela mě pobavilo, když jsem zjistila, že mě vyděsil pád nějakého dopisu. Zvedla jsem ho a podívala se na kolonku příjemce. Stálo tam mé jméno.
            ,,Emo! No tak, pospěš si!" ,, Už jdu teto!" To bylo dost ulítlí, co by dělal dopis pro mně mezi knihami? Koho by napadlo ho tam dát?! Odpověď na ty otázky jsem neměla čas hledat. Schovala jsem ho do tašky, vydala jsem se směrem ke dveřím a postupně zhasínala světla
             ,,Tobě to ale trvalo," zaburácela teta. ,,Tak co, je pátek, máš něco v plánu?" Málem bych na to zapomněla. ,,Jasně, že mám. Sem pozvaná na jednu párty. Zase se vsadili, že mě opijou a zase jim to nevyjde." Tak se sází už půl roku. Od té doby, co mi bylo patnáct. Od té doby, co se ridoče začali hádat a já potají vymetám skoro každou párty. Vtip je v tom, že piju alkohol, ale ještě se nikomu nepovedlo, aby mě opil. Prostě mám svůj limit, a pak je to jen o tom vytvořit před ostatními iluzi.
             ,,Tak si užij děvče, uvidíme se po víkendu. A nandej jim to!" Objala mně a ztratila se za roh. Já si zatím sedla na schody a vyndala dopis. Něco na něj bylo divný a nebylo to jen umístění. Roztrhla jsem obálku a byl v ní prázdný papír, ale ne na dlouho. Už jakmile jsem ho vytáhla, začalo se na něm objevovat místo: Vážená slečno Braunová, byla jste vybrána na místo knihomola/knihovníka v prestižní metropolitní knihovnou.    Co to má sakra znamenat? Vždyť chodím do školy! Tady si ze mě někdo dělá srandu, nebo se zbláznil.
               Aby toho nebylo málo, stalo se ještě něco víc divného. Najednou z toho papíru mi do obličeje vlétl prach.Zamotala se mi hlava. Cítila jsem úzkost a sílu zároveň a najednou bylo po všem. Skvělé!Už vím, jak vypadají totální halušky. Znova jsem si s větší opatrností prohlédla list. /plně dole stálo: otočte. To jsem musela před tím přehlédnout. Z druhé strany byla mapa a bod, který se pohyboval. To už bylo příliš. Dala jsem papír do obálky a hodila do kabelky.
               Cesta domů mi trvá pět minut. Čas na to, abych si dala myšlenky dohromady. V knihovně jsem četla spousty příběhů o kouzlech, ale teď nejsem v knihovně, a ani nečtu knížku, tohle je realita.
                Došla jsem k našemu domu. Bydlím v malém domečku se zahrádkou. Přeskočila jsem nízký plot a pod květináčem našla klíč od domu. Naši zase nebyli doma, jaké překvapení! Otevřela jsem dveře a za nimi našla svoje dva kufry. Co to mělo znamenat? Jeden jsem rozepla a byli v něm mé věci. Jako by dnes nebylo těch divných věcí dost.
          U dvířek jsem zaslechla rodiče. Smáli se. Zatáhla jsem kufry do pokojíku, byl prázdný, ale můj šok musel počkat. Přivřela jsem dveře, abych nebyla vidět. Naši vešli do dveří. Objímali se a smáli. Tak šťastné jsem je dlouho neviděla. ,,Miláčku, udělám večeři a pak vymyslíme, co s tím pokojem navíc." Řekl táta. Cože? Tím mysleli můj pokoj? To je neuvěřitelný. Posunula jsem kufry dál a vyklouzla ven. Zkusím normálně přijít domů. Pro jistotu jsem zazvonila u vrátek. Ven vyšla mamka. Promluvila až u vrátek.,,Dobrý den, co potřebujete?" V tu chvíli jsem zapomněla i to, jak dýchat. ,,Pro-promiňte, vy tady bydlíte sama?" Vykoktala jsem. ,,Kdepak, bydlím tady s manželem. Proč se ptáte?" Cítila jsem, jak se mi vytváří slzy. ,,Jen takový průzkum." Skoro jsem šeptala, přitom se mi chtělo tak křičet. Mamka mírně uklonila hlavu a vrátila se do domu. Já se sklátila na obrubník.
                   ,,To není možný, to není možný,...." Opakovala jsem to pořád dokola. Hlava se mi točila. Po chvíli jsem se slzami v očích rozeběhla na druhý konec ulice, kde bydlí teta Katka.
                    Opřela jsem se jí o zvonek. Už jak se začali otevírat dveře začala jsem zoufale křičet. ,,Teto, teto! Našla jsem nějaký dopis, a pak šla domů a rodiče..." V tom jsem si uvědomila, že se teta na mě dívá dost divným pohledem. ,,Promiň děvče, asi sis musela splést dům. Si v pořádku." Slova mi uvízla v krku. Byl to moc moc špatný sen. ,,V naprostém,"odpověděla jsem. Byla to a největší lež, kterou jsem kdy řekla. A to musím vzít v potaz to věčné lhaní o párty.
             Otočila jsem se a vracela se směrem, kterým jsem přiběhla. Sotva jsem mohla dýchat. V hlavě mi poletovalo tolik otázek a myšlenek jako nikdy. Byla jsem naprosto na dně. Sedla jsem si na obrubník před náš dům a začala zhluboka dýchat. Nevnímala jsem minuty, které plynou.
           Když jsem přišla k sobě, byla už tma a já se třásla zimou. Najednou jsem si vzpomněla na kufry a na dopis. První byli na řadě kufry, než je objeví rodiče a pravděpodobné vyhodí. Přeskočila jsem plot, našla klíč a vloupala se do vlastního domu. Rodiče právě večeřeli. Proklouzla jsem do svého ex-pokojíku. Vzala kufry a koukala rychle vypadnout. A zase jsem stála na prázdné a tiché ulici. Mojí jedinou nadějí byl ten dopis. Začala jsem se přehrabovat v kabelce
         Na listu bylo stále to stejné písmo, otočila jsem ho a koukala na mapu. Bod, který tam byl zakreslený se už nehýbal. Začala jsem to podrobně zkoumat. Přes proudy slz mi trvalo, než jsem poznala, že se jedná o naše městečko. Pro jistotu jsem se přestávala tolik všemu divit a vydala se na druhý konec k místnímu motelu.



                  Motel tady provozovala jedna vdova. Všichni ji tu znali, ale pochybuji, že by si na mně vzpomněla. Z té myšlenky mi mrazilo. Znovu jsem se podívala na mapku. Bylo tam číslo 29, což by mohlo být číslo pokoje. Naštěstí byl všude klid, tak jsem mohla nepozorovaně proklouznout.
                Stála jsem dveřmi s číslicí 29. Znova jsem pohlédla na dopis, ale mapa tam už nebyla. Řekněme, že už jsem byla vysílená, abych se nad tím pozastavovala, tak jsem bezmyšlenkovitě zaklepala.
                 Otevřel mi chlápek, asi kolem 30. Měl oválný obličej a krátké hnědé vlasy. Na sobě měl obyčejné tričko a kalhoty. ,,Ahoj, co si přeješ?" Promluvil anglickým přízvukem. Už jsem odmítala odpovídat, a tak jsem mu  vrazila do ruky dopis. Zadumaně si ho prohlížel a já měla co dělat, abych  se nerozbrečela. ,,Pojď dál." Řekl dost přívětivě. Vstoupila jsem do pokoje.,,Proč máš sebou ten kufry." Češtinu mu budu vyčítat jindy. Chtěla jsem mu všechno říct, ale sotva jsem chtěla otevřít pusu, z očí se mi začali hrnout slzy. Objal mě a začal šeptat. ,,Neboj, to bude dobrý. Všechno bude dobrý. Teď si tady na chvíli sedni a v klidu mi řekni, co se stalo." Hluboce jsem dýchala a začala mu to všechno vyprávět.
              ,,Tak to je dost divné." Až teď jsem si všimla, jak vtipně působí. ,,To by se nemělo dít, a navíc o knihomolech jsem v životě neslyšel. Víš co, teď se tady klidně vyspi já se brzo vrátím. Ráno ti všechno vysvětlím." Začal chaoticky běhat po pokoji. A než jsem stačila cokoli říct, mávl na mě od dveří a zmizel. Snad si vážně nemyslí, že po dnešku usnu. Lehla jsem si na postel. Snad hodinu jsem koukala do stropu a pak se mi zavřeli víčka.



Brzy bude další díl (tedy alespoň doufám)

Hannah
       

pondělí 18. ledna 2016

     Zdravím,
              Taky u vás teď všichni mluví o dietách? Mně už začíná dost štvát. Hlavně, že na Vánoce všichni blázní s jídlem a všude jsou vyrabovaný obchody. Nejspíš, aby byla změna, teď může vidět plné obchody na zdravou výživu.

           
 Upřímně, já jsem nikdy nebyla nějak moc na sladkosti. Rodiče vždy nechávali mísu s "dobrůtkami" na velkým mrazáku v chodbě a já většinou nikdy neměla moc velkou chuť si z toho něco vzít. To až posledních pár let si dám ráda kousek čokolády nebo podobně. Zas nechci, aby to znělo, že jsem byla proti sladkostem, ale spíš, když mi to rodiče nezakazovali, neměla jsem takovou potřebu si to brát.
              Jelikož jsem holka, tak je jasný, že se mi starosti s postavou nevyhnou. Možná je to tím, že odmítám se vzdát urč
itých jídel a taky mám to štěstí, že nemám vrozená kila navíc.
               Má dieta obsahuje 5x denně malé porce. Někdy mi naši přehlasují, takže máme například k obědu typické knedlo-zelo- vepřo. To neznamená, že bych si nedala, ale dám si třeba jen 1-2 knedlíky a odpovídající porci k tomu. Občas si zajdu zaběhat a tím má dieta končí.

Doufám, že se vám tento článek líbil, protože si vážně myslím, že by se to s tou dietou nemělo moc přehánět.

Hannah

sobota 16. ledna 2016

Velká Británie

Zdravíčko vážení
V poslední době často vzpomínám na návštěvu Anglie. Bylo to minulý rok v květnu. Osmá třída. Jeli jsme na týden do Anglie. Přiznám, že když si vzpomenu, chovala jsem se jak idiot, což mě často děsí. Přesto jsem šťastná, za to, co jsem viděla.
                 První den jsme byli dost unaven...nojo, kdo by dokázal v autobusu usnout. Po vystoupení nás čekal ranní mrazivý šok. Upřímně, i když nebyla tak velká zima, byli jsme rozespalí a celkově to bylo jiné. Ruch v hlavních ulicích, to bylo super. Prostředí jak z Harryho Pottera. Jestli bude pršet jsme poznávali podle mužů v obleku s deštníky.
                 O památkách se vám nebudu zmiňovat nebudu. Určitě si je můžete vygooglit. Večer po náročném dni jsme jeli do rodin. Hned v autě nás čekali trapasy. Například si má kamarádka chtěla sednout na místo řidiče.(komu by to nedošlo, tak v Anglii se jezdí vlevo :D :D) Samozřejmě naše jazyková bariéra si také našla své. Když se nás naše paní domácí ptala na věk a jedna z nás odpověděla, že se má fajn.
                  Její dům se zvenku docela podobal Zobí ulici. Britové mají většinou dost malé místnosti všude. Na prahu vchodových dveří na nás koukalo úzké schodiště pokryté kobercem.Horní patro bylo naše.(dohromady nás tam bylo 6) Patro obsahovalo dvě malé ložnice s třemi postelemi a malou koupelnou.
                Koupelna, oh my got!!! Nevím jak pro koho, ale pro mě to byl děs. Funkce dva kohoutky je pro mě záhada. Ve sprše trval, než jsem vůbec něco pochopila. Jednou jsem začala napouštět vanu a po druhé začala téct děsně studená sprcha. Naladit si přijatelnou teplotu se mi nikdy nepovedlo, takže jsem volila studenější variantu. Hádanka byla i šňůrka na splachování. Bylo tipování jestli zapnu větrák, spláchnu nebo rozsvítím.
                Následovala večeře. Kombinace jídel jsou pro nás dost neobvyklé. První večer to byla pizza, hranolky a dva kousky česnekové bagety. Další den špagety, pak něco ve stylu fish and chips a to bylo totálně dokonalý. I kamarádka, co obvykle ryby nejí se rozplývala. Jeden večer jsme také dostali cheesecake. To bylo také dokonalý. Mohla bych to jíst pořád.
                 Nemohla bych se také nezmínit o anglických snídaních, které jsou skvělé. Jen pár dní po sobě vám už začínají lézt krkem. Klasicky jsme dostávali toustíky a měli jsme na výběr mezi pomerančovou marmeládou (na můj vkus trochu moc hořká), ovocným džemem (klasika jak u nás) nebo nuttelou (to byl moment, kdy jsem si oblíbila). Nakonec mi chutnali všechny kombinace. Samozřejmě jako pití jsme měli džus. O čaj jsme se tak trochu báli říct, že po přidání mléka nám bude špatně.

Anglii miluji, ale jazyk jsem si zamilovala až teď.Začala jsem uvažovat, jak se naučit dobře anglicky? Hledala jsem na internetu, ale nakonec jsem na to přišla sama. Když už máte nějakou slovní zásobu a umíte (alespoň trochu) gramatiku a chcete si vylepšit jazyk, je úplně to nejlepší začít číst anglickou knížku. Upřímně teprve začínám a jde to strašně pomalu a každé druhé slovo si musím vyhledávat, ale je to fajn. Nejlepší je si zvolit knížku, kterou už znáte. Já si například zvolila Harryho Pottera, kterého jsem už četla dvakrát. Jsou tam pro mně slova známá (no, alespoň se tam občas objeví nějaká známá fráze)Dokonce jsem zkusila se dívat na film bez titulků, ale to je ještě těžší. Jen občas jsem něčemu rozumně.(trochu :D)

Tak to je asi všechno, co bych vám řekla o Anglii. Doufám, že vás článek zaujal a inspiroval.

Hannah